Kamil Princ

Kamil Princ (ed.): Poslové zmaru v prokletí pózy

Almanach neodekadence

Jedna básnířka a sedm básníků se sešli v Almanachu neodekadence, který uspořádal jeden ze zúčastněných Kamil Princ. Z jeho iniciativy se nám dále představují Daniel Burger, Ondřej Calta, Jiří Feryna, David Mareš, Pavel Martinec, Jan Mikeš a Jolana Ševčíková. Všichni už mají publikační zkušenosti; Burger, Ševčíková a Princ navíc už vydali své první sbírky, Jan Mikeš prózu. Nelze tvrdit, že tuto osmu spojuje neodekadence, natož že by tato byla jejich výhradní tvůrčí direktivou; pouze se v jejich tvorbě odráží. Kamil Princ jen sebe a Jiřího Ferynu považuje za „čistokrevné“ neodekadenty. Ovšem dal si práci, aby zachytil temné odrazy přispěvatelů a slil je v celistvý sborník.

Nemíním se teď zabývat pojmem „neodekadence“. V myšlení o literatuře už je do jisté míry ukotven, svůj díl úvahové a badatelské práce zde vykonal i Kamil Princ. Ještě dodejme, že k neodekadenci se obvykle počítají též o generaci starší J. H. Krchovský a Luděk Marks.

Jedna zásadní vlastnost provází almanach od počátku: je jí samo předurčení neodekadence, která otevřeně napodobuje původní směr dekadence z přelomu 19. a 20. století a vynucuje si velkou míru pózy. Nevěřím, že by jediný z autorů byl přesvědčením, nebo dokonce životní praxí, dekadentem. Dříve než se pustíte do čtení, je užitečné přijmout jistá pravidla hry, především: celý sborník je – až na mírnou výjimku Jolanu Ševčíkovou – nadsázkou. Na věci příští vás účinně připraví už úvodní slovo „ouverture“ Kamila Prince: „Rozkladem rozleptaná společnost dneška se sesouvá. K degradaci. K marasmu. K úpadku. Jak černí hadi se navrací nálady fin de siécle (…) Není tedy překvapením, že i v dnešní době se objevují poslové zmaru a zatracení ve formě novodekadentních poetů.“ Přispěvatelé almanachu tato slova naplňují a přenechávají vládu jediné estetické perspektivě. Koho neodradí ta divoká řeka bahnitých obrazů, valící se knihou, brzy rozpozná její kvality i kazy.

Autoři povětšinou drží formu, libují si v jambech a daktylech. Prim hraje sonet a pravidelné strofy. David Mareš přispěchá i s villonskou baladou. Všichni téměř ve všech básních využívají rým, od gramatického po výbušně překvapivé („Ano… Ne.“ – „Charone“, „destilát“ – „předstírat“, „Hlaváčkova“ – „zaráčkovat“). Opakovaně sahají pro cizí slůvka, znějící jako zaklínadla temných obřadů v sakristiích („kurare“, „requiem“, „misál“, „Kastel“, „femme fatale“ a různé vsuvky v latině) něco vyprostí ze zaprášených knižních vrstev češtiny („nivy“, „kot“). Malují obrazy rozkladu, osobnostního i společenského. Povyšují perverzi na tvůrčí princip. Nejlepší medicínou je absint a jiné jedy, nejlepší modlitbou je rouhání se Bohu a všemu svatému, („Putyka na rohu je teď mým kostelem,“ píše teprve sedmnáctiletý autor Jiří Feryna), plánují se sebevraždy, souloží se do rozdrásání těla, prohnilá společnost básníky samozřejmě nechápe, a tak ji zatracují do pekel. Vše vznešené a jemné zpravidla po zásluze znásilní: Například těhotenství je lékem na menstruaci (to zařídí „Rasputin“ Kamila Prince), „nebe močí zkyslej sníh“ (Feryna), zatímco Mareš vyzývá k tanci pannu „stokrát odpaněnou“. Oblíbenou stylizaci lyrického mluvčího představují například zhýralec, vampýr, vlkodlak či oživlá mrtvola, vděčným prostředím je vše rozkládající, zažloutlý podzim. A nade vším krouží nezbytní havrani. Nápadně často jsou vyvolávány ikonické postavy z minulosti: Rimbaud, Durcet, Hlaváček, a především Baudelaire. Bez něj by někteří nedali ani ránu. Neschází aluze na jeho nejslavnější báseň ve verši Jiřího Feryny: „A já jsem dnešní Baudelaire uprostřed mršin“. Pavel Martinec na jméno francouzského mistra rovnou poskládal anagram. Pocta prokletým básníkům zní titul jedné z básní Jana Mikeše. Z klubu kontroverzností kupodivu chybí sodomie, ovšem nekrofilie a násilné lásky ji bohatě dorovnávají.

Potud výčet toho, co je příznačné pro všechny zúčastněné. Jistěže každý z autorů umí vyseknout šokující pointu a vrhnout „do placu“ osvěžující obraz. (Mám na mysli třeba Ondřeje Caltu a jeho důvtipnou báseň Kdo by řekl … či Jana Mikeše a jeho znepokojivě aktuální vize znehodnocených společenských hodnot v básni Soumrak.) Ale pokud oddálíme zrak a zaostříme na celek, zjistíme, že jen Kamil Princ a v těsném závěsu za ním Jiří Feryna a David Mareš nechají vyniknout své básnické dispozice; řečeno jazykem sportovním: podávají vyrovnané výkony. Jejich básně obstojí i samy za sebe i bez tematické záštity a mohou sloužit jako pozvánka k ochutnání tvorby dotyčných autorů i mimo almanach. Z rámu předurčených obrazů ještě vyčnívá Jolana Ševčíková právě tím, že její sebetrýznivé, až fyzicky bolestivé verše se derou z nitra. Sázím na intuici: dovedu si je totiž představit jako výňatky z deníku drsně emotivní děvy punkového střihu. A ne nadarmo se Kamil Princ o jejích básních zmínil jako o „cynické autobiografii.“

Až na tuto ženskou výjimku je u autorů kůra slov vzdálena duševní dřeni. Kdo od poezie čeká chytlavé zpovědi bez filtru estetických hledisek, toho almanach nejspíš nechá chladným. Od „apokalyptických kamelotů“ (slova z ouvertury) skutečné sdílení duše nečekejme. A možná jedině dobře. Kdyby totiž úplně splývali s tím, co tvoří, museli bychom volat dr. Chocholouška. Jejich poezie nás činí svědky manýristického oživování více než století starých obrazů. Čteme tento almanach a jsme více a více ponoukáni přelétat opakované zkazky o sebevraždách a zavržení lidstva s lehkým úsměvem. Máme-li něco obdivovat na této ponuře tekoucí řece poezie, pak jedině čistě technickou zručnost a zacházení s básnickými prostředky. A to znamená zároveň přijít na chuť umělému návratu umění pro umění.

/Aleš Misař/

autor je básník a redaktor

Literárně-kulrutní časopis H_aluze č. 22-23. 

Osobní nasazení pro věc / Almanach neodekadence

V nakladatelství Barbara vyšel minulý rok Almanach neodekadence, který uspořádal Kamil Princ. Krom jeho textů tu najdeme zastoupených také šest dalších autorů a jednu autorku. Jeho předmluvu snad třeba brát s nadhledem. A to i přesto, jako by nám tvrdila, že přichází snad nějaká nová vlna dekadence, jež je konečně a úplně v rukou autorů almanachu. Prý se dnes vrací nálady fin de siècle. Jenže ony se asi nevrací, ony tu jsou už dlouhodobě. A neustále to připomíná řada autorů. Koneckonců se tak Princ a spol., jistě vědomky, hlásí k poetice nejprodávanějšího českého básníka dneška J. H. Krchovského, (jehož odkaz je v Almanachu přítomen navíc v úvodní básni a jehož fin de siècle trvá už několik dekád, konkrétně od konce sedmdesátých let.

Je otázka, jestli po tom, co si zde svůj prostor vydobyl J. H. Krchovský, ho dokáže někdo trumfnout. On už si tu svůj postmortální bizarní svět vytvořil, kraluje v něm a jiné lyrické subjekty se v něm těžko mohou prosadit, přesto si i jiní autoři snaží své koně protlačit.

Básnický projev již jmenovaného Kamila Prince je protkán archaickými prvky. Verše jsou mírně jazykolomné, působící jako cvičení, jež si pro radost a nutkání něco tvořit autor skládá. Vše působí jaksi našroubovaně, poetice by více slušel určitý nadhled, který lze nalézt například v ucelené, gradující obrazotvorné básni Hraju, jež mezi ostatními vyčnívá: „Ožralý usedám k starému klavíru / – nevím, kdo z nás dvou je rozladěn více. / V tmách hraju rekviem za lásku, za víru… / Listy not vzplály od plamene svíce. // Hraju, až okolo létají klávesy, / hudba, sic falešná, zní jako na lesy! / Mé prsty, od klapek sedřené na kost, / hrají Marche funèbre, nejhorší jakost.“ (s. 71).

Básně Jiřího Feryny působí zvučněji, padne jim rytmická pravidelnost. Zbytečné množství znamének značících aposiopesi vytváří dojem falešné vleklosti, čemuž ve skutečnosti tak není, Feryna J. H. Krchovskému chvatně šlape na paty. Přitom mají jeho básně různé polohy. „Havraní“ báseň zase připomíná razantní poetiku Radka Malého, a to zdaleka nejen známým motivem luny: „Já… Já to chápu. Nepůjde to. / Nikdy by nešlo. My? Pche… Ne… / Po nebi lítám s lunou sjetou… / Vše je jak s Tebou. Smyšlené… // S křikem se ženu řeky podél, / kouří se mocně od proudu… / Requiem krákám, kdybych omdlel… / Jsem starej havran. S lunou jdu… // Orvanej havran… – Řvát a klovat… / Ať krev mi teče od drápů… / – Za všechny moje marný slova… – / Já… Já to chápu. // Nechápu…“ (s. 13). Feryna rozhodně zaujme.

Již jednou vzývaného nadhledu mají naopak na rozdávání Jan Mikeš a Ondřej Calta. První jmenovaný ve svých básních skloubil tragikomiku s parodií a docílil tak příjemné kombinace i efektu. Druhý jmenovaný mě zkrátka pobavil – svou sebeironií v básni Kdo by řekl… i zaujal hravou básní Vrána. A podobně i v básníkových textech dalších.

A o ostatních jen pár slov. Archaický nádech mají básně Davida Mareše, jakoby se snažil čtenáře přenést do jiné doby. O básních dalšího v řadě – Daniela Burgera – není moc co říci. Tu perverzní veršovánka, tu těžkopádné školské rýmy. Vše jaksi umělé. Zjevně nejodvážnější jedinec je Pavel Martinec, je otevřený různým útvarům a také přechází od volného verše k básním s pravidelným rytmem. Nezapře osobní nasazení pro věc.

Poezie jediné (emo)zástupkyně něžného pohlaví Jolany Ševčíkové mě spíše zklamala. Doufala jsem, že jediná žena Almanachu se vyšvihne více. Její poetika je jaksi prozaická, formálně jsou verše z velké části tvořené v podstatě větami a oplývají nevybroušeností, nehotovostí. A jsou až přílišně bolestínské. Potěší ovšem báseň Novodobá (i když bych ji s neodekadencí nespojovala), až na ty „lentilky“, těch jsou plné všelijaké dívčí blogy: „Sladkej svět z lentilek / nebozí bozi / z mrtvých je popílek / a z ňader kozy. / Jsme věčně předmětní: / Láska je chemie! / Někdy tě provoní / a jindy zabije. / Jdu na to technicky, / když hledám oporu. // Nechám si plasticky / zvětšit svou pokoru.“ (s. 54).

Almanach nejlépe vnímat s nadsázkou, číst ho pro radost – stejně jako ho jistě autoři pro radost ze psaní psali. Všichni víme, že kniha roku to není (i když v ní lze najít opravdu zajímavé momenty, ba možná i zjevy), nicméně autorům fandím. Dokonce, když jsem si knihu četla poprvé, její nálada mě natolik chytla, že jsem si střihla také dvě neodekadentní básně, leč kdo ví, kde se ten popsaný papír teď nachází...

Michèle BaladránováOsobní nasazení pro věc

V nakladatelství Barbara vyšel minulý rok Almanach neodekadence, který uspořádal Kamil Princ. Krom jeho textů tu najdeme zastoupených také šest dalších autorů a jednu autorku. Jeho předmluvu snad třeba brát s nadhledem. A to i přesto, jako by nám tvrdila, že přichází snad nějaká nová vlna dekadence, jež je konečně a úplně v rukou autorů almanachu. Prý se dnes vrací nálady fin de siècle. Jenže ony se asi nevrací, ony tu jsou už dlouhodobě. A neustále to připomíná řada autorů. Koneckonců se tak Princ a spol., jistě vědomky, hlásí k poetice nejprodávanějšího českého básníka dneška J. H. Krchovského, (jehož odkaz je v Almanachu přítomen navíc v úvodní básni a jehož fin de siècle trvá už několik dekád, konkrétně od konce sedmdesátých let.

Je otázka, jestli po tom, co si zde svůj prostor vydobyl J. H. Krchovský, ho dokáže někdo trumfnout. On už si tu svůj postmortální bizarní svět vytvořil, kraluje v něm a jiné lyrické subjekty se v něm těžko mohou prosadit, přesto si i jiní autoři snaží své koně protlačit.

Básnický projev již jmenovaného Kamila Prince je protkán archaickými prvky. Verše jsou mírně jazykolomné, působící jako cvičení, jež si pro radost a nutkání něco tvořit autor skládá. Vše působí jaksi našroubovaně, poetice by více slušel určitý nadhled, který lze nalézt například v ucelené, gradující obrazotvorné básni Hraju, jež mezi ostatními vyčnívá: „Ožralý usedám k starému klavíru / – nevím, kdo z nás dvou je rozladěn více. / V tmách hraju rekviem za lásku, za víru… / Listy not vzplály od plamene svíce. // Hraju, až okolo létají klávesy, / hudba, sic falešná, zní jako na lesy! / Mé prsty, od klapek sedřené na kost, / hrají Marche funèbre, nejhorší jakost.“ (s. 71).

Básně Jiřího Feryny působí zvučněji, padne jim rytmická pravidelnost. Zbytečné množství znamének značících aposiopesi vytváří dojem falešné vleklosti, čemuž ve skutečnosti tak není, Feryna J. H. Krchovskému chvatně šlape na paty. Přitom mají jeho básně různé polohy. „Havraní“ báseň zase připomíná razantní poetiku Radka Malého, a to zdaleka nejen známým motivem luny: „Já… Já to chápu. Nepůjde to. / Nikdy by nešlo. My? Pche… Ne… / Po nebi lítám s lunou sjetou… / Vše je jak s Tebou. Smyšlené… // S křikem se ženu řeky podél, / kouří se mocně od proudu… / Requiem krákám, kdybych omdlel… / Jsem starej havran. S lunou jdu… // Orvanej havran… – Řvát a klovat… / Ať krev mi teče od drápů… / – Za všechny moje marný slova… – / Já… Já to chápu. // Nechápu…“ (s. 13). Feryna rozhodně zaujme.

Již jednou vzývaného nadhledu mají naopak na rozdávání Jan Mikeš a Ondřej Calta. První jmenovaný ve svých básních skloubil tragikomiku s parodií a docílil tak příjemné kombinace i efektu. Druhý jmenovaný mě zkrátka pobavil – svou sebeironií v básni Kdo by řekl… i zaujal hravou básní Vrána. A podobně i v básníkových textech dalších.

A o ostatních jen pár slov. Archaický nádech mají básně Davida Mareše, jakoby se snažil čtenáře přenést do jiné doby. O básních dalšího v řadě – Daniela Burgera – není moc co říci. Tu perverzní veršovánka, tu těžkopádné školské rýmy. Vše jaksi umělé. Zjevně nejodvážnější jedinec je Pavel Martinec, je otevřený různým útvarům a také přechází od volného verše k básním s pravidelným rytmem. Nezapře osobní nasazení pro věc.

Poezie jediné (emo)zástupkyně něžného pohlaví Jolany Ševčíkové mě spíše zklamala. Doufala jsem, že jediná žena Almanachu se vyšvihne více. Její poetika je jaksi prozaická, formálně jsou verše z velké části tvořené v podstatě větami a oplývají nevybroušeností, nehotovostí. A jsou až přílišně bolestínské. Potěší ovšem báseň Novodobá (i když bych ji s neodekadencí nespojovala), až na ty „lentilky“, těch jsou plné všelijaké dívčí blogy: „Sladkej svět z lentilek / nebozí bozi / z mrtvých je popílek / a z ňader kozy. / Jsme věčně předmětní: / Láska je chemie! / Někdy tě provoní / a jindy zabije. / Jdu na to technicky, / když hledám oporu. // Nechám si plasticky / zvětšit svou pokoru.“ (s. 54).

Almanach nejlépe vnímat s nadsázkou, číst ho pro radost – stejně jako ho jistě autoři pro radost ze psaní psali. Všichni víme, že kniha roku to není (i když v ní lze najít opravdu zajímavé momenty, ba možná i zjevy), nicméně autorům fandím. Dokonce, když jsem si knihu četla poprvé, její nálada mě natolik chytla, že jsem si střihla také dvě neodekadentní básně, leč kdo ví, kde se ten popsaný papír teď nachází...

Michèle Baladránová